Chovatelská stanice čivav HANDA BEAR

Přiznávám se, že v Českém ráji jsem byla už mnohokrát - na jaře, v létě i na podzim. Ale v zimě? Tak to mne pravda ještě nenapadlo... Lépe řečeno: nápady by byly, ale jaksi ostatní rodinní příslušníci by si jen ťukali na čelo .

Využila jsem tedy nabídky Katky z Medvědíno mlýna na zimní vycházku v Českém ráji, kterou organizovala parta berňákomilů - milovníků bernských salašnických psů. (Zde mi dovolte malou odbočku: Když jsem taťuldovi řekla, že jsme šli hlavně s berňáky, tak se divil, že jsou na finančním úřadu tak aktivní pracovníci a ještě více se divil, že se s nimi kamarádím  .)

Pořádně se provětrat a trochu vypotit cukroví znělo lákavě, zvláště, když venku bylo poměrně teplo a sucho - tedy schůdno i pro čivavy. Když jsem však ráno za hluboké noci vypínala budíka, pomyslela jsem si, že jsem asi cvok a podruhé mne to napadlo, když jsem mrkla z okna a zjistila, že právě čerstvě nasněžilo. Ale už bylo rozhodnuto, takže jsem napakovala batůžek záchrannými prostředky pro nadupané spřežení čivav a vyrazily jsme s kamarádkami na vlak.

Sraz byl v Sedmihorkách, kde nám chvilku trvalo, než jsme se všichni sešli (tuším, že psů bylo přes dvacet) a potom jsme vyrazili přes Hrubou Skálu na Valdštejn. No vyrazili.... spíš se šinuli. Nutno říci, že Katka nás lákala s tím, že tuto vycházku zvládnou i invalidní jedinci. A nelhala . Já bych totiž řekla, že i tempo smutečního průvodu za rakví bývá kapku svižnější. Je tedy logické, že to příliš čivavkám nevyhovovalo. V "trvdých" zimních podmínkách totiž musí být permanentně ve svižném pohybu a také v chumlu mezi psími "slony" nám nebylo zrovna příjemně, a tak jsme se držely stranou "peletonu", tedy především v čele kolony.

K neuvěření bylo, že se celá tlupa o nesčetném množství končetin nakonec dokázala vmáčknou do malé hospůdky (či spíše občerstvení) v cíli u Valdštějnu. Dodnes to nechápu, ale to bude tím, že jsem byla donucena k vyzunknutí velkého ruma  a bylo tam přítmí.

Jelikož jsme s Káťou a Evou byly jedny z mála, které přijely vlakem, musely jsme se od výpravy včas trhnout, jelikož jsem si nedovedla představit, že bychom jinak stihly vlak. A to byl konečně začátek toho pravého dobrodružství. Co by to bylo za Český ráj, kdybychom si neprošly skalní město, že? Moje zkratka na vlak "po modré" byla úchvatný zážitek, který budu mít zřejmě na talíři hodně dlouho, ale na druhou stranu, zúčastněné na něj nikdy nezapomenou. Schody (občas se psy v náručí) nahoru, dolů, nahoru, dolů... a to celé v dogtrekkingovém tempu. Mě to přišlo jako supr dobrodrůžo  , snad i díky tomu rumajzlíkovi. A vlak jsme stihly na chlup!

Mě osobně se to děsně líbilo (tedy hlavně ta druhá část) a doufám, že i Evě s Lízou a Bárou a Kátě s Chiquitkou. A na závěr se kajícně doznávám, že jsem cvok a nestydím se za to, poněvadž občas zjišťuji, že v tom nejsem sama .

Fotky pochopitelně jsou také: Katka Volejníková, Katka Dvořáková, Eva Nováková.