Chovatelská stanice čivav HANDA BEAR

K účasti na prodlouženém výcvikovém víkendu na Pecce jsem byla "ukecána" spolupořadatelkou Katkou ještě v době, kdy jsem neměla nejmenší tušení, že budu mít doma osm psů. Nicméně, protože Katku znám, mi bylo jasné, že výmluvy podobného ražení nezaberou, a tak jsem ten zvěřinec naskládala do auta a vyrazila .

Ještě štěstí, že jsem měla chatku "jen pro sebe" a dobrá duše Katka mi zapůjčila venkovní ohrádku na štěňata. Každopádně musím smečce gratulovat, jelikož se jí úspěšně podařilo mne totálně vyřídit. Výcvik byl totiž jen takovou okrajovou třešničkou na dortu. Večer, v noci a ráno se štěníci dožadovali výzkumných výprav v chatce srdceryvným kvílením (což se fakt nedalo vydržet). Po otevření bedýnky se vyřítila do chatky pětičlenná demoliční četa, která jen z poloviny trefovala loužičky na plínky. Mezi tím se štěníci s neuvěřitelným dupáním hemžili všude možně a snažili se co chvíli něco ohlodávat - zejména moje boty. S čivavkami jsem se choulila na jedné palandě a na druhou se evakuovala Ťapka. To jim vydrželo tak hodinu (cca ve 22 hodin večer, v 5 hodin a v 7 hodin ráno ). Uznejte, že za této situace se nějaké stopování nekonalo a rozhodně to byla lepší výmluva, než studená rosa . Místo toho jsem totiž vytírala loužičky v chatce a vyměňovala plínky.

Před snídaní jsem už štěňouchy vyexpedovala do ohrádky na travičku, kde byli až do večera. Díky bohu... Nicméně mezi tím bylo třeba stihnout ještě utahat Ťapku, která brala hlídání štěníků opravdu poctivě a v okolních chatkách jsme po několika hodinách začali hledat izolepu k zavázání čumáčku nebo špunty do uší. K tomu byl ze začátku problém, aby Ťapka pochopila, že se jí nemohu permanentně věnovat a občas musí počkat s rodinkou v ohrádce, sama v chatce, nebo uvázaná na vodítku. Ale nakonec jsem měla pravdu, že kvílet tři dny v kuse nevydrží . Ťapka si rozhodně nemohla stěžovat, že bych se jí nevěnovala. Z házení míčku mám vykloubené rameno a podařilo se nám i trochu potrénovat poslušnost a trochu jí zklidnit (stálo mne to půl krabice od bot dobrůtek), takže při našem soukromém nedělním ranním tréninku agility by nikdo neřekl, že není trénovaný agiliťák . Je to fakt šikovný pejsek!

Když jsem se přihlašovala, tak jsem si plánovala, že se s holkama budu věnovat cvičení individuálně někde stranou samostatně, ale nakonec jsem se rozhodla netrhat partu a zkusila jsem si asi po roce klasický cvičákovský výcvik. Sice mne to příliš nebaví (za to cvičitelka nemůže, ale prostě mě ani čivavkám ten styl nesedí), ale holkám rozhodně práce ve skupince neuškodila. Naštěstí berňáci nejsou nijak hyperaktivní, takže se pracovně nenaladěné čivavy ztratily v davu . Měly totiž pořád něco důležitějšího na práci (honičky, čuchání, štěkání a ostrá ostraha objektu chatky) a spolupráce se mnou je příliš nelákala, takže jsem byla tradičně za ošklivou paničku mordující roztomilé pejsky.

Velmi jsem oproti tomu uvítala instruktáž vystavování, která mě "samoukovi" fakt bodla. Poctivě jsme se účastnili také soutěží. V sobotu se konal "běh minovým polem" (video ZDE), kterého se zúčastnila i Ťapka a Žeryček, což bohužel na videu není. Kamilka se při této soutěži poctivě nakrmila buřtíkem. Večer potom měla být stezka odvahy, na kterou jsem se po nějakých dvaceti letech fakt těšila, ale bohužel byla zrušena, protože jedna z účastnic si nešťastnou náhodou u táboráku zlomila nohu. A tak jsme místo toho shlédli zásah záchranné služby. V neděli potom byla dopoledne na programu závěrečná soutěž týmů (tedy cvičících skupinek), kterou jsme překvapivě vyhráli.

Když si k tomu připočítáte, že bylo nutné si řádně popovídat se starými známými, nezanedbávat napájení a krmení (mé i smečky), musí být všem jasné, že jsem se nezastavila. A tak jsem měla cestou domů co dělat, abych neusnula za volantem.

Hurááá - přežila jsem  a teď jsem si je doma přepočítala a je jich pořád osm , což je určitě úspěch.

Moje FOTO, FOTO Míši Václavů, FOTO Katky Dvořákové.