Chovatelská stanice čivav HANDA BEAR

Jak už to tak u mne bývá, plánuji si spoustu aktivit během pošmourné zimy, abych se měla na co těšit. A tento koňský výlet byl přesně ten případ, který se zrodil uprostřed ledna . Pravdou je, že původně jsem si plánovala týdenní prázdninové putování, ale protože jsem neměla odvahu svěřit rodičům štěněcí rodinku, přeložila jsem si koňské dobrodružství na konec října . Nějak jsem ale kapku podcenila skutečnost, že konec října již není na stanování zrovna ideální období. A tak mne tak pár dní před odjezdem lehce vyvádělo z míry, že ráno je jinovatka a večer při odjezdu ze psí školy jsem musela vytáhnout šrábadlo na sklo . To byl důvod, proč jsem (páč už mi dávno není dvacet  a nachlazení je v mém případě smrtelná choroba ) potupně požádala o ubytování v penzionu.

V pátek ráno jsem odevzdala svoji smečku rodičům a vyrazila vstříc dobrodružství. Vždyť na koni jsem naposledy jezdila asi tak před hmmm deseti lety a možná ještě v hlubší minulosti. Hned po příjezdu mi ale bylo jasné, že to bude balzám na nervy  a že všichni přítomní jsou moje krevní skupina. O tom svědčilo i to, že polovina z nich, byli dostateční blázni, aby spali ve stanu nebo na seně . Nejprve jsme se v klidu ubytovali (hodila jsem bagáž do pokoje), pak nám byli přiděleni koně a sedla a hurá na to.

Upozorňuji, že jsem poprvé seděla na westernovém koni, a to ještě za použití westernového sedla, abych následně zjistila, že tito koně se řídí naprosto jinak, než jsem byla zvyklá až doposud. A nebudu jistě daleko od pravdy, když řeknu, že to "jinak" znamenalo defakto zcela opačně, takže se tímto mé kobylce Tate (prý to znamená Vítr) omlouvám. Nicméně postupem času se mi nové informace v hlavičce rozležely a v neděli už to začínalo vypadat, že tak za pár měsíců by ze mě mohl být celkem obstojný westernový jezdec .

Ježdění jsme si fakt užili do syta. V pátek nás náš "podnáčelník" Vláďa, který si vzal na starosti skupinku mírně pokročilejších začátečníků, pohonil po lese nahoru - dolů a zprvu mne vyvedl z míry, když nás vyzval, abychom si mezi stromy i zaklusali nebo zacválali, a to ve stavu, kdy jsem byla ráda, že jsem si včas vzpomněla, kam dát nohy a ruce v kroku, abych Tate srozumitelně vysvětlila, kam potřebuji zatočit. Po celou dobu se k tomu ukazovalo, že máme kapku problém s bržděním. Zato rozjezdy byly špičkový - z nuly do cvalu jako prd .

Páteční večer byl korunován úžasným koncertem houslí a dvanáctistrunnké kytary k čemuž jsme se snažili v rámci svých možností přispět i zpěvem v restauraci náležející k penzionu. Toto vystoupení nás nadchlo natolik, že jsme nakonec podlehli přesvědčování Jarči a na sobotu byl naplánován táborák.

V sobotu (přes noc se mi to trochu rozleželo) už byly mé jezdecké schopnosti o trochu lepší a celá parta (asi 12 koní) pod vedením náčelníka Petra vyrazila z Hrádku do Brandejsa do cukrárny. Jízdu si myslím dovedete představit všichni, ale parkování koní na zeleném plácku u bytovek, kde se koně nechali přivázaní u stromů, či u veřejného osvětlení vedle popelnic, byl pro mne nevšední zážitek  . Cukrárna byla fantastická a páč jsme všichni jistě voněli koninou, museli ji po naší návštěvě s největší pravděpodobností řádně vyvětrat.

Miluji aktivity procházející žaludkem! Zpáteční cesta z Brandejsa v tomto ohledu nezklamala, protože jsme zaparkovali u hospůdky u cesty a do žaludků zaplněných dezerty jsme statečně nacpali ještě pečenou kachnu nebo bažanta s nezanedbatelným přídělem zelí a kendlíků  . Na základnu do Hrádku jsme potom poklusem (což s těmi nacpanými břichy byl fakt výkon!) dorazili prakticky až za tmy  .

Následoval táborák, při kterém se sice nehrálo tolik (rupla struna) jako v pátek, ale za to jsme si vyslechli tolik vtipů a ještě vtipnějších historek (zvláště o řidičkách a policajtech - ty byly nejlepší), že čas utíkal opravdu rychle. Jedince mého ražení vždy potěší, že jsem zcela normální, a že se lze tak snadno ocitnout mezi lidmi, kteří jezdí na čundry, treky, vandry (jedno jak to nazvete), na vodu, na koně a holdují všemožným podobným "přírodním" aktivitám. Myslím, že bychom u toho ohně mohli sedět měsíce a pořád by bylo, co si vyprávět (dokonce nepřišlo ma řadu ani mé vyprávění o tom, jak jsem s koňským povozem přerazila sloup elektrického vedení). Skutečnost, že jsme se rozešli až po půlnoci, hovoří za vše. Ještě že noc byla kvůli změně času o hodinu delší.

V neděli nás potom čekal výlet na jakýsi kopec s rozhlednou a hospodou, jehož název mi neutkvěl, ale vařili tam dobře . Tentokrát jsme se opět rozdělili na dvě skupinky a pod vedením Vládi jsme to vzali sice delší trasou než náčelník, ale za to o poznání svižněji, takže jsem už dopoledne hlásila: že je to boží a můj zadek na to měsíce nezapomene!!

Můj zadek si na to kupodivu ani nevzpomněl, ale já na to rozhodně nezapomenu. Tak úžasně přiježděné koně jsem ještě nezažila, poznala jsem spoustu bezva lidiček, kteří měli stále čím překvapovat, po celou dobu byla nesmírně příjemná pohoda a westernové ježdění a celkový přístup ke koním mne lapil...  A tak teď pošmourné večery trávím tím, že netrpělivě čekám na termíny dalších koňských putování, abych se stihla včast přihlásit .

A ptáte-li se, jak se měla moje čivaví smečka? Tak všechny: Kamilka, Mája i Beruška si to užily, protože každý den měly s rodiči nějaký ten výlet. Nejdůležitější na tom ale bylo, že mi ťaťka řekl, že jsou moje holky bezvadně vychovaný (a přitom šlo o úplné maličkosti, jako vlezení do boudičky, připoutání na vodítko, nastupování do výtahu...) a mamka, že si s celou smečkou odpočala víc, než když má doma jen Berušku . Zdá se tedy, že pomalu prolomuji dogma, že člověk se smečkou psů není normální a třeba jednou naši nezůstanou jen u Berušky .

Tak zase někdy!!! Sakra, kde se to jaro fláká...

Moje kompletní fotodokumentace a k tomu i fotečky od mé spolubydlící (shodou okolností též Hanky).