Chovatelská stanice čivav HANDA BEAR

Ačkoliv máme Labe u nosu, tak jak to tak bývá, dosud jsme jej vodácky nepokořili. Nicméně v neděli nastala ta správná konstalace průtoku vody a počasí, a tak naše zdravé rodinné vodácké jádro (já, mamka, taťka a teta) nastoupilo v plném počtu k pionýrské výpravě. A že to stálo za to !

Naší výpravy s zúčastnil také vodácký pejsek Beník. Svoje čivaví holky jsem nechala doma. Jednak byly utahané po včerejších závodech, jednak šlo o prvosjezd a tudíž jsme netušili do čeho jedem a hlavně Mája je ještě malinká a samotné by jí bylo doma smutno.

Sjedz se začal po nezbytné ranní rozcvičce (naložit lodě, složit lodě) a po dovezení auta s vlekem do cíle. Vyrazili jsme hned od útulku a plavba probíhala ze začátku hladce. Voda táhla. Háčky jsme poctivě zkropili v peřejkách. Slunce svítilo. Jen dost foukalo, ale protože je řeka v dolíku, tak se nás to ani tak moc netýkalo. A tak jsme byli po pár máchnutích pádlem u Žirečského jezu. Tam jsme opět zapojili svalíky a lodě přenesli.  Po chvíli  následoval  plochý Stanovický jez, který jsme  zkoníčkovali a už jsme se blížili do Kuksu. 

V Kuksu byla plánována zastávka v hostinci U Prďoly, jelikož nám začínalo krůčet v břížcích. A právě tam to začalo. Labe není typická vodácká řeka a nelze tudíž očekávat, že u hospody bude přístaviště. A tak jsme těsně před mostem zastavili na pravé straně, kde bylo takové vydupané místečno. Kdo byl poblíž, tak nemohl naši aktivitu přehlédnout. První vystoupila (rámcově hladce) mamka, zatímco se taťka snažil přidržet břehu za nějaký příhodný drn. Výsledkem však bylo, že trhal trs za trsem a nadával, že ta tráva jě nějaká měkká. Když se konečně zadrápnul, což jsem neměla možnost pozorovat, poněvadž jsem manévrovala svého háčka do vystoupitelné pozice, přivázal "Zajdu" za vrbovou halůzku. Následovala velmi složitá operace, jak dostat na břeh mou posádku. Teta vyložila Beníka a potom se jí po několika pokusech podařilo po čtyřech vytlápat se po bahnitopísčítém materiálu nahoru. A teď já. Snaha taťky, kdy se mě z lodě snažil vytáhnout za ruku se nezdařil, jelikož se mi přitom lámala noha a umírala jsem v záchvatech smíchu. Nakonec jsem zvolila tetin nepříliš lichotivý styl.

Když byla i "Blanice" přivázaná a vybalili jsme si peněženky, tak jsme vykročili v před, abychom zjistili, že nemáme kudy se dostat na most. Před námi byla louka prokládaná kopřivama zakončená maliním a plotem. Výprava se rozdělila na dvě skupiny. Taťka s mamkou se rozhodli jít snazší, avšak delší cestou, která, jak se později ukázalo,  vedla k vrátkům. Já a teta jsme si proklestily cestu přes maliní a následně přelezly plot. No přelezly... První jsem lezla já a po mém výkonu, který jsem realizovala zadkem k hospodě, by plot překonalo i tříleté dítě překročením. Na asfaltce přes most jsme se oprášili, vytahali si trní a hrdě s mokrýma botama obalenýma bahnem vykročili do hospody.

Tam se taťka snažil pochlubit, na čem že jsme tam tentokrát přijeli, načež nám hospodský sdělil, že toho si nešlo nepovšimnout a že je lepší vystupovat v levo kousek za mostem a že není nutné přelézat plot, protože jsou tam vrátka  . Naše skupina však i během konzumace budila značný rozruch, jelikož prakticky celé naše vystupování mamka filmovala a následně promítla a výbuchům záchvatů smíchu se prostě nešlo ubránit. O silvestrovský program máme evidentně postaráno.

Akce Kuks však měla ještě pokračování, když jsme se mírně alkoholicky ojíněni pivem vraceli k lodím. Nechtělo se nám to pochopitelně tak složitě obcházet, a tak taťulda vymyslel, že slezeme po mostním pilíři (k nezasvěceným podotýkám, že půlka mostu je nad souší). Naše atletické výkony stály za to a smíchy jsme fakt nemohli (bohužel nejen my).

Jakmile se nám podařilo nasednout do lodí, zdálo se, že už nám zbývá jen klidné doplutí co cíle. Ale co čert - respektive člověk stavitel - nechtěl. Po asi dvou hodinách plavby nám do cesty postavil polorozbořený jez a vedle něj vodní elektrárnu, díky níž nebylo možné jez přenést. Nezbývalo tedy, než jej sjet. První vyrazila posádka taťka + mamka a velmi ukázkově se dole udělali. Můj háček ocenil mé chladnokrevné zhodnocení situace: "Taťku vidím. Drží loď. A mamka ... jo, už se vynořila. Tak bezva. Jedem!" Než se teta vzpamatovala, už čučela do rozbouřené vody a za další chvilku jsme projely. Sice jsme nabraly vodu, ale projely (kolem v ledové vodě se máchajících rodičů). Zaparkovaly jsme u protějšího břehu, vylévaly vodu a pozorovaly zápasící manželskou dvojici, jak se snaží vylít vodu, znovu nasednout, načež se jim opět zdařilo se vyklopit, opět vylít vodu a konečně nasednout.

Voda, která z větší části pocházela z tajícího sněhu z hor, měla teplotu opravdu otužileckou, a tak jistá část výpravy uvítala, že za rohem už stálo naše autíčko. A to byl konec našeho dobrodružství  - plavby Dvůr Králové - Jaroměř. Spočítali jsme si modřiny, zrekognoskovali díry v lodi a spokojení vyrazili na cestu domů a ještě v autě jsme co chvíli vyprskávali smíchy...

Suchozemským krysám   AHÓÓÓJ