Chovatelská stanice čivav HANDA BEAR

Moc tomu nechybělo a organizaci jarního dogtrekkingu jsem měla na krku. Naštěstí se toho KRAKONOŠOVA nakonec ujala Míša a její krkonošská smečka, takže hurá, bezva výmluva, proč si pořadatelské vypětí nechat na někdy jindy . Vyrazili jsme jako řadoví závodníci na SHORT trať.

Při rozpravě nad tratí nás Míša taktně a jen tak mezi řečí upozornila, že trať je sice kratší 20,5 km, ale za to v náročném terénu. To jsem si ještě myslela, že si náročný terén umím představit. První povlovné stoupání za Vrchlabím jsme vyžahly jako mazáci, zatímco nám za zadkem funěla početná smečka, která se hnala za dohárávající Kamilkou. Dokonce to vypadalo, že díky nám beagle Lopuch trhne rekord, ale nakonec se nám zdražilo se trhnout. 

Během výstupu na Žalí (1018 m n m) už to bylo horší. Krpál to byl opravdu slušný a především ty poslední metry byly nekonečné. Nejhorší na tom bylo, že rozhledna byla až do poslední chvíle neviditelná, takže jsem měla jen minimální představu, kdy už to budeme mít za sebou . Vrcholu jsme dosáhly cca po 9 km, které z větší části sestávaly ze stoupání - pochopitelně.

Našinec by si myslel, že teď už se přece musí jít dolů z kopečka. A skutečně... Následoval sešup dolů po sjezdovce. Zde bylo místečko, kde došlo k rozptylu závodníků, poněvadž nebylo zcela zřejmé, kudy trať vlastně vede. Každopádně nechápu, jak na takový sešup může někdo vlézt na lyžích a nezabít se .

Slezli jsme až k Labi (níž to nešlo), načež následoval výstup na Strážné (odhadem 830 m n m). To bylo kritické místo a nejen pro nás, jak jsme se nakonec v cíli shodli. Moje glykémie klesla pod bod mrazu a zatímco mozek by byl ještě ochoten, nožičky odmítly spolupráci a k tomu jsem supěla jak lokomotiva. Moje čivavičky na mne koukaly jak vyvorané myšky a absolutně nechápaly, proč se tak táhnu. V tuto chvíli nás pomalu docházeli midaři a já se obávám, že na otázku tipu, jak se nám šlape, jsem byla schopna vyloudit jen "eeeeh" nebo něco podobně duchaplného . Situaci jsem vyřešila vychlemstálním cca půl litru jontového nápoje pro psy , takže vrchol byl nakonec dobyt. Měly jsme za sebou 15 km.

Nálada se mi hned zvedla, protože jsem si vzpomněla na ranní popis trati, kde se Míša zmínila, že když dolezeme sem, tak už máme to nejhorší za sebou. A měla pravdu. Následovaly (konečně) příjemné rovinky a klesání, takže jsme značně zrychlily a do cíle to odsud byla už vysloveně brnkačka.

Trať jsme zvládly za 4 hodiny a 31 minut a obsadily 6. místo ze 13ti závodníků. JUPÍÍÍ Nutno dodat, že tento trek naprostro potvrdil, že jde o extrémní vytrvalostní sport a kdyby se něco podobného konalo častěji, byl by ze mne brzy vrcholový sportovec. Za normálních okolností by mne totiž k podobnému výkonu nikdo nedonutil .

Na dogtrekkingu je každopádně nejúžasnější cíl. Sundat boty, vysvléct ponožky a odložit je do igelitového pytlíku, vzít si suché ponožky, objednat si gáblík (vepřový stejk s americkými brambory), doplnit tekutiny a bavit se s ostatními dorazivšími o tom, kde kdo zdechl (kopec na Strážné každopádně bodoval) nebo zakufroval... prostě pohoda. A potom už si jen nechat přidělit ceny a hurá domů se pohlubit .

Na závěr mi dovolte poznamenat, že jsme na tento trek poctivě potrénovaly a chodily na dlouhé svižné vycházky. Ale jak jsme se bavili v cíli, v polabské nížině prostě krkonošské krpály natrénovat nelze  

Už se těším na další dogtrekk - 1. října 2011 Pojizeřím za sluncem!