Chovatelská stanice čivav HANDA BEAR

Uspořádat letošní čivavý etapový long dogtrekking, nebo-li Kamilčinu štreku II, neboli dámský psí vandr, nebylo vůbec nic jednoduchého. Ačkoliv jsme vše plánovaly a těšily se měsíce, jak už to tak bývá, pár dní před startem se vyrojily problémy, které mnohým znemožnily účast (od rodinných záležitostí až po pokousanou nohu). A tak nakonec vyrazilo jen to nejodolnější a nezdravější jádro našeho kynologické kolektivu: tedy  já s čivavami Kamilkou a Májou a Jana s Kailou (bílý švýcarský ovčák) a Ejmy (BSP). Ostaně fyzická zdatnost a psychická odolnost jsou na podobné výpravě podmínkou. Však se 17 až 20 kg těžké batohy pronesou a k tomu to letošní vrtošivé léto...

Původně byl start plánován na sobotu, ale jelikož vytrvalý déšť není pravda ideální počasí, vyrazily jsme až v neděli. Cesta vlakem do Litice nad Orlicí proběhla bez problémů, i když jsme se projely i autobusem kvůli výluce na trati.

Naše první etapa mířila do Potštejna a to nikoliv cestou nejkratší (cca 16 km). Chtěly jsme si totiž vychutnat malebné Anenské údolí. Nicméně poté, co jsme zdolaly táhlé stoupání na vrchol jakéhosi kopce, které nám "zpříjemňovalo" naprosté předbouřkové dusno a dokonce jsme si říkaly, že pár osvěžujících kapek deště  na smytí potu by neuškodilo, na vrcholu jsme si deště užily habaděj. Strhl se totiž klasický slejvák. Pochopitelně jsme byly na podobné katastrofy plně vybaveny, a tak jsme se v cuku letu obalily do pláštěnek a své nepromokavé oblečky dostaly i čivavky. Co si ale budeme vykládat, i v pláštěnce na vás nechá procházka rozbahněnými lesními cestičkami stopy. Po dešti jsme se tak u kaluže musely trochu zkulturnit a zejména umýt čivavy, které měly bahýnko a jehličí až za ušima. Mája pak skončila zabalená v dece v klokance, jelikož jektala zubama.

Pak přišlo na řadu dlouho očekávané romantické Anenské údolí. Příštím expedicím doporučujeme vydávat se do těchto míst pouze po dlouhodobém suchu. Nelze se totiž soutředit na roztomilý potůček klokotající kamenným korytem, když překonáváte kluzké padlé stromy po členité rychle se svažující kamenité stezce hojně proložené bahýnkem a nacucaným tlejícím listím. Ve značně použitém stavu jsme tak došly do cíle - do kempu Vochtánka pod Potštejnem. Kemp nás ale dost zklamal a internetová prezentace poněkud přehání. Skromné občerstvení se totiž zavíralo již v osm hodin (prý musí dělat inventuru) a mokrá louka ke stanování příliš nelákala. Naštěstí vysvitlo sluníčko, a to vše vypadá hned veseleji.

Ráno jsme pak sušily a sušily a jakmile se podařilo zabalit i Janě, vydaly jsme se kolem poledního "jako nové" na cestu. Pro změnu jsme vyrazily směrem na Litice a potom podél Orlice na Žamberk (cca 13 km). Ani tentokrát nám po cestě nepřály hospůdky, jelikož byl pro změnu pondělní zavírací den. A tak přišel na řadu kotlík a polívčička na břehu Orlice.

Před Žamberkem jsme začaly řešit, kde složíme hlavu, jelikož na internetu zmiňovaný kemp v Helvíkovicích neexistoval. A jak už to tak bývá, štěstí přeje připraveným. Útočiště jsme totiž našly na statku firmi Dibaq, a. s., která vyrábí krmivo Fitmin, kde jsme si prošly ustájení border kolií a nakonec stanovaly na místním cvičáku. Za vstřícnost tímto ještě jednou děkujeme!

V úterý se sluníčku na zamžené obloze moc nechtělo vykouknout, ale vykounulo-li, tak bylo jasné, že bude pěkně pálit. Naštěstí nás ale čekal odpočinkový den a naším cílem byla vodní nádrž Pastviny (cca 12 km). Průchod Žamberkem byl sice nepříjemný (hustá doprava leze na nervy), ale zakoupily jsme si tam pečené kuřátko, které jsme zdlábly u potůčku v lese, kde jsme realizovaly i hygienickou očistu. Když jsme dorazily na Pastviny, už pěkně připalovalo, ale hospůdka byla otevřená a dvě pivečka do nás vplula jako nic. Počkaly jsme zde na Matěje, který si přijel pro Ejmy, jelikož ta už byla evidentně unavená a začala kulhat. Posilněné a napapané jsme se ubytovaly v příjemném kempu na protějším břehu, kde jsme měly louku prakticky pro sebe. Následné koupání v chladné vodě byla prostě lebeda. Večery předtím jsme si před spaním ještě švitořily na všemožná témata, ale tento večer jsme okamžitě usnuly. Vyrušila nás jen parta ožralých mladíků, kteří se šli při měsíčku vykoupat a jen jsme trnuly, kolik z nich se utopí.

Ráno bylo jasné, že se zapotíme. Usušeno a zabaleno bylo vše v rekordním čase, a to včetně vypraných ponožek a triček. Před další etapou jsme se tedy ještě vykoupaly, abychom měly na co vzpomínat, až se budeme potit při stoupání, které na nás čekalo. Cestu k Zemské bráně (cca 9 km) jsme si osvěžily ještě zacházkou kvůli obtloustému domorodci v Klášterci nad Orlicí, kterému značení přišlo nesmyslné. Bylo ale dost času, jelikož od Zemské brány jsme měly zajištěn odvoz. Při svačince u Orlice nám dalo ale hodně práce se rozhodnout, zda skončíme, nebo odvoz odvoláme a budeme pokračovat i zítra. Nakonec jsme se ale rozhodly pro rozumnou variantu s ohledem na to, že na čtvrtek byla hlášena bouřková kalamita. Jak dobře jsme udělaly...

Na cestu proti proudu Orlice jsme se těšily. Řeka zde protéká nádherným kamenitým korytem ve skalnatém údolí. Ale osud tomu chtěl, že jen co jsme se po úmorném dni dostaly do nejkrásněšího úseku, zatáhlo se, nastala tma, hřmělo ze všech stran a spustil se liják. Opět jsme se obalily igelitkem a pokračovaly v cestě. Tím však dobrodružství rozhodně neskončilo, snad právě naopak. Těsně před cílem se totiž měla překonat Pašerácká lávka, na kterou však byl vstup zakázán, jelikož jeden dřevěný pilíř byl nalomený a jistilo jej ocelové lano. Nezbývalo tak nic jiného, než udělat značnou zacházku... Tedy, až na to, risknout to a lávku přejít, což jsme nakonec realizovaly. Škoda, že se ta atmosféra tak špatně vyjadřuje slovy. Ale připadala jsem si jak v dobrodružném filmu, kdy v deštém pralese za tropické bouře překonávám vysutý most nad propastí... Prostě supr dobrodružství!

Déšť neustával a zdařilo se nám na lesní stezce zabloudit, jelikož v pláštěnkách se blbě sledují značky. A tak jsme se na most Zemské brány vyslověně "došplhaly" a "sešplhaly" cestou necestou .

Jelikož evakuace byla naplánována až kolem sedmé hodiny, čekalo nás něco přes hodinu dlouhé čekání. Na turisty tu nikdo nemyslel, jelikož zde nebylo žádné sušší či kryté místečko, a tak nám nezbylo, než v pláštěnkách s batohy na zádech, dvěma rozklepanými a špinavými čivavami v oblečcích a jedním bílým psem rochnícím se ve vodě, čekat ve stoje u řeky. V těchto krušných chvílích jsme se bavily představami, jak budeme mokré, obalené písečkem a jehličím nastupovat do taťuldova naleštěného autíčka. O tom, jaký odérek se z nás bude vypařovat ani nemluvím.

Naštěstí déšť na chvilku ustal, takže jsme se mohly trochu opláchout, umýt čivavy, zabalit je do deky, vyprat jejich oblečky, vzít si něco suchého na sebe a tak. To vše za pobavení skálolezců na protějším břehu a důchodců na mostě. Když začalo lejt znovu, už jsme byly na transport, který nedlouho poté dorazil, mnohem lépe připraveny.

Při cestě domů se nám pravda trochu potila okénka a bylo nutné větrat a sousedé se zřejmě při pohledu na to, v jakém stavu jsem dorazila domů asi bavili, ale já byla spokojená a šťastná jako blecha. A dovolím si dokonce říci, že všem zúčastněným se výprava líbila a to dobrodružství rozhodně stálo za to (nejnadšenější byla asi Kaila, která prakticky neuschla, jelikož se pořád rochnila ve vodě). Však když se sejdou děvčata v nejlepších letech a stejné krevní skupiny, tak to ani jinak dopadnou nemohlo. Máme na co vzpomínat !

AHOOOJ a dobrodružství třikrát ZDAR !

Skromnou fotodokumentaci si můžete prohlédnout ZDE.