Chovatelská stanice čivav HANDA BEAR

V sobotu vyrazila početná reprezentace KK Nového Světa: Katka a Chiquita, Katka a Ginger, Danielka a Rubby, Jana a Kajla a Laura, Eva a Líza a Bára a moje maličkost a Kamilka a Mája, do Semil, které byly startem a cílem pro beagle dogtrekking "Pojizeřím za sluncem". Vyrazily jsme třemy vozy a obsadily prakticky polovinu startovní listiny pro OPEN na cca 20 km. Beaglové měli kategorie vlastní.

Vstávaly jsme opravdu nekřesťansky brzy před pátou hodinou a u Horek se moje vozidýlko zavěsilo za Katčin automobil s navigací, takže jsme přijely v pohodě a na čas i přes mírné zpoždění odjezdu díky "čerstvé" a "natěšené" druhé Katce, která vypadala, že si v noci přeležela účes a ráno ho už nestihla zkulturnit a u které jsem zprvu pochybovala, že ji vůbec rozpohybujeme. Nakonec z ní ale všední stresy a trudomyslnost spadly - jako nic .

Ráno jsme si chvilku počkaly na vypuštění na trať a zblajzli (tedy já určitě) část zásob, jelikož během závodního kalupu nebývá na jídlo čas. Jako obvykle jsem byla vypuštěna na trať první, a to v 8:44, a tak jsem postupně čekala, až mne všichni doběhnou. Sice mé remcání, že kvůli tomu budu jako obvykle (už potřetí) z našeho týmu poslední, se bohužel nesetkalo se sympatiemi ani s porozuměním . Očekávané chlácholení a morální podpora se nekonala...

Naši dogtrekkingoví nováčkové Jana s Evou, které jsme zlákaly superlativním líčením našich předchozích dogtrekkingových dobrodružství (možná až příliš idealisticky), brzy začaly mít potíže s udržením našeho ostrého tempa, a tak se postupně odpojily. V každém případě ale nevzdaly a trekk došly, což jsme všechny ocenily . Velké uznání patří i Danielce, která asi v polovině začala bojovat s ubývajícími silami, ale aniž by pípla, tak počkala, až i nám dojde pára a svůj první dogtrekk s námi došla v opravdu rekordním čase.

Dle itineráře byla trasa pro naši kategorii nakonec 23 km, a to včetně dobytí vrchu Kozákova (nic vyššího už tam neměli). Krajina byla nádherná a ještě ji dokresloval úžasně barevný podzim a probleskující sluníčko. Terény ale každopádně prověřily naše fyzické i psychické síly, jelikož to bylo nahoru, dolů, nahoru, dolů, děsně nahoru, pořád příšerně nahoru, kousek dolů a bože můj zase nahoru a konečně pořád dolů až do cíle - auu, to bolelo. Už v polovině mi bylo jasné, že na levé noze se mi dělá pěkný puchejř. Věrny heslu, že když se zastavíme, už se nerozejdem, jsme se prakticky nezastavovaly a držely tempo svých psů (občas tažných).  Ačkoliv jsem vyrazila s čivavami (pochopitelně) Kamilkou a Májou (rodiče nemohli hlídat), tempo držely ty potvůrky opravdu drastické. Po rovině, aby za nimi člověk dělal mílové kroky, z kopečka klusal a do kopce... no to po mě nemohly chtít , takže se pro změnu musely přizpůsobit mému tempu, než to vysupím. V batohu jsem měla klokanku s tím, že Máju hned při prvním náznaku únavy ponesu, náznak únavy se však nedostavil a Kamilka už je starý prověřený turista, takže to holky moje zvládly levou zadní. Jen lituji, že nejsou větší, jelikož i když se snaží, mne neutáhnou .

Opačný problém měla Katka s Chiquitkou, která co chvíli příšerně nadávala a vlála za svým rozeběhnutým psem postrádajícím brzdy. Při těchto příležitostech ji chtěla zaškrtit, rozkrájet, zabít nebo darovat. Naše rady, že musí pořádně jíst, aby byla těžší než pes, dělala, že neslyší . Druhá Katka zase pro změnu na postroji Ginger do kopce poponadnášela, jelikož Ginger ještě byla v rekonvalescenci po zdravotní indispozici před čtrnácti dny.

Na první pohled by se zdálo, že naše reprezentace neměla v závodech šanci. Omyl byl ovšem pravdou. Již na vrcholu Kozákova jsme zjistily, že jsme v čele, a to nás nakoplo k závěrečnému spurtu do cíle. Nemohu ani pominout, že jsme se celou cestu hecovaly, psychicky podporovaly, společně hledaly trasu i se ztrácely a následně děsně nadávaly.

V cíli jsme zjistily, že vítězství je naše ! Tedy konkrétně Katka s Chiquitou byly první, Danielka s Ruby druhé a Katka s Ginger třetí. Ke škodolibé radosti této trojky, jsem s Kamilkou i Májou obsadila čtvrté místo, což všem uvedeným přišlo děsně vtipné . Čas čivava týmu na této obtížné trati byl 6 hodin a 20 minut  a na vítěze jsme pochopitelně ztrácely jen minuty.

Každopádně nenechám na dogtrekking dopustit, i když je mě (a nejem mě) jasné, že SHORT trasy jsou naše maximum. Je to prostě úžasný zážitek, závody mají jen těžko popsatelnou atmosféru, které vás donutí podat výkon, který byste ze sebe jinak nevypotili a kromě toho potkáte spoustu bezva lidiček. Jen při takové příležitosti si uvědomíte, jaká je to slast si sednout nebo lehout a je vám úplně šuma fuk: kde. Takže jsme si při čekání na vyhlášení (dorazily jsme ve tři odpoledne a vyhlášení bylo v šest večer a stihly jej i Eva a Jana) zpříjemnily piknikem u auta na parkovišti a potom válením se na hotelové chodbě .  Pejskové byli nakrmeni a odpočívali s námi.  Nevím čím to, ale zatímco my jsme chodily jak kačeři a vstávaly jak stoleté babky, naši živočichové si pořád vykračovali jako nic a Chiquitka se dožadovala opakování.

Doma jsem potom zahodila ponožky do koše, jelikož jsem z nich v botách vyjela, a konstatovala, že mám na noze puchejř o rekordní rozloze. Telefonát mé mamky, jestli chci jít zítra na výlet, mne pobavil a skočila jsem do vany. A moje čivavky? Tak nejdřív spapinkaly další dávku granulek, potom se vydatně pokočkovaly a na závěr si ojely plyšáky a teprve pak konečně usnuly. Marně jsem doufala, že nebudou mít chuť v neděli nikam jít, ale v poledne už na mne dělaly smutná očička a na naší obvyklé dvouhodinové vycházce lítaly, jako by včera nikde nebyly. Já byla ráda, že jdu...

Samozřejmě se i fotilo a jako obvykle, největší talent prokázala Katka Dvořáková, v těsném závěru Katka Volejníková a já fotila jen proto, abych nedostala vynadáno, že se ulejvám .