Tak nějak mi došlo, že strašně zaned
bávám sportovní kariéru a agilitní nadání Kamilky, a tak jsem se rozhodla udělat jí radost a přihlásit jí alespoň o prázdninách na oficiální agility závody, když už se konaly na našem domovském cvičáku. Dost jsem se u toho zapotila, než jsem se poprvé v životě prokousala jakýmsi přihlašovacím automatem... Kde jsou ty časy, kdy se člověk přihlašoval normálně e-mailem 
. Z toho jasně vidíte, jak dlouho už jsme na závodech nebyly...
Kamilka běhala úžasně a já si nemohla na nic stěžovat. Dokonce jsem si dokázala zapamatovat všechny tři parkúry, a to jsem prosím startovala jako první, takže jsem si musela prohlídku zkracovat, abych Kamču 
stihla dostatečně agilitně naladit. Samozřejmě, že profíci by na našich výkonech určitě nějaké mouchy našli, ale já byla spokojená. Vždyť na tréninky agility jezdíme asi stejně často, jako na závody 
. Tak trochu jsem se vrátila do svého kynologického "mládí", protože tam byla přítomna pochopitelně celá řada starých známých kamarádů, takže se kecalo a kecalo a ...
A jak jsme teda dopadly. No z hlediska výsledkové listiny nic moc. Kamča byla jako obvykle díky trestným za čas - jinak jumping i agility běžela čistě a fakt se neflákala a běžela naplno - uprostřed startovního pole 
před těmi, kteří se diskli a za těmi, kteří doběhli . Jumping 6. místo se 13ti závodníků a agility 7. místo ze 14ti závodníků. A je paradoxem, že ačkoliv jsme ve zkoušce vyhrály 1. místo (všichni ostatní - tři - závodnící se diskli), tak to byl náš nejhorší běh s jednou chybou ve slalomu a jednoznačně nejvlažnějším tempem. A hádejte, čím to bylo? No přeci mojí psychikou: Protože je rozdíl, když běžíme uvolněně, protože o prd jde a nebo, když se sejdete na startu jen čtyři a už jde o nějakou tu šanci .
Foto je pouze ilustrační (aby to nevypadalo jako nerudný román), protože jsme kecali a nefotili...
